Jednoho dne, jsem zase spadla do tunelu, který tísnil mou přítomnost a já se cítím stlačená něčím, co nedokážu pojmenovat. Snad hřích? Chtíč? Špatná voba? Nevím. Poslouchám Rytmus-Príbeh. Vybavují se mi vzpomínky a uvědomuji si, co pro mě ten člověk znamenal. Jen tak to nezmizí...Nezmizí jen tak něco, ....ach jo, nevím jak to popsat. Láska. Když jednou miluješ, tak nejde to prostě zrušit. Nejde si říct..: Odkopl tě tak se s tím smiř a najdi si jiného. To fakt Nejde!! Nejde to....:-(

Každým okamžikem se ujištuji, že jsem udělala dobře. Jsem s člověkem, který mě opravdu miluje. S člověkem, kterému na mě záleží a chce být se mnou navždy a já s ním, protože ho taky miluji. Jenže pořád cítím tu propast.. ...propast, která se stále prohlubuje a snažím se na to nemyslet, ale vždy když si na to vzpomenu, tak mám pak asi týden depku a cítím se opravdu hrozně. To prostě nejde zapomenout!! Kdo to zažil, tak asi rozumí.

Bojím se toho okamžiku, kdy to nezvládnu a udělám něco, čeho budu litovat, a to nechci. Protože s kým jsem, tak tomu taky zůstanu věrná ať se děje cokoliv.

Prosím o komentáře. Děkuji