Je jen jedna cesta. Všechny ostatní jsou špatné. Všechny ostatní vedou do záhuby.

Jo, jasně..říkám, si ...taková blbina. Jen...co když...co když něco exsistuje, co nad námi stráží? A jestli ano, tak je to ten milující Bůh, ten, který chce pro nás to nejlepší?

Ztrácím odvahu. Mám zklamání za zklamáním a říkám si že už to nemá smysl. Očekávat na Hospodina. Co to vůbec znamená?

Čekat...být trpělivá je pro mě velice těžké...možná mě chce tomu naučit. Ale já toho zřejmě nejsem schopna. Vždyť mě už jen vykolejí den, kdy se mi neozve ten, který se mi líbí, a já pak přemýšlím o tom, jestli se mi ještě vůbec někdy ozve...jestli se na mě nevykašlal.....a pak se mi chce akorát brečet. Ale říkám si, nebudu brečet, budu silná. Jako vždy. Jen už na to nemám sílu. Bojím se toho, že láska už neexsituje, alespoň pro mě. Že neexsituje nikdo, kdo by mě mohl milovat. Asi nejsem hodná lásky, asi jsem moc sobecká, mám moc špatných vlastností, ale ty se vždy dají zlepšít s tím, kdo mě bude opravdu...ale doopravdy milovat. Ale asi takového člověka nikdy nenajdu. Ten, který bude vyznávat stejné hodnoty jako já. Budu sama jako kůl v plotě a jediným společníkem bude Bůh, který mě nemůže ani obejmout...